www.obecusti.cz| www.mestovsetin.cz| www.kr-zlinsky.cz| www.hornolidecsko.cz  
hlášení rozhlasu

Informace o obci
  Základní údaje
  Informace ze zákona
  Vizitka
  Geoportál obce
Obecní úřad
  Kontakt
  Zastupitelstvo
  Zákaz podomního prodeje
  Zákaz sázkových her
  Vyhláš. o nočním klidu
  Vyhl.o sjízd.míst. kom.
  Czech Point
  Úřední deska
  Smlouvy ke zveřejnění
  Hospodaření obce
  Návštěvní kniha
  Svoz odpadu 2017
  Místní poplatky
  Hřiště - provozní řád
Sbírky zákonů
Ústecký zpravodaj
  Březen 2016
  Červen 2016
  Září 2016
  Prosinec 2016
  Březen 2017
  Červen 2017
  Září 2017
Program rozvoje obce
Územní plán
Historie obce
  Slovo úvodem
  Popis obce
  Feudální doba do 1666
  Feudální doba do 1848
  Rod Trliců
  Vybavení domácností
  Ústí za let 1848-1914
  Přehled držitelů usedlostí
  Sčítání lidu 1857
  Sčítání lidu 1910
  Ze života val.dědiny
  První světová válka
  Doba ČSR 1918-1939
  Německá okupace
  Osvobození obce
  Škola a učitelé
  Pamětihodnosti
  Z kroniky 1945-1995
Fotogalerie
  Dnešní obec
  Dnešní obec-letecky
  Historické snímky
  500. výročí obce
  60. výročí osvobození
Kultura v obci
  Kultura 2006
  Kultura 2007
  Kultura 2008
  Kultura 2009
  Kultura 2010
  Kultura 2011
  Kultura 2012
  Kultura 2013
  Kultura 2014
  Kultura 2015
  Kultura 2016
Hasiči
Šachy Ústí
Mateřská škola
  Kontakt
  Rekonstrukce budovy
  Slavnostní otevření
  Dětský karneval
Jízdní řády
Obecní knihovna
Kam za kulturou
Vsetínské noviny
Dotace obci
  Dětské hřiště
  Veřejně prospěš. práce
  Dotace hasičům



Zpět

Matouš Václavek

Ze života valašské dědiny
(Podle zprávy učitele Václava Živockého)

Dědina Ústí je starožitná ves rozložená podél říčky Senice, kteráž se tu do Bečvy vlévá, od čehož také její jméno. Obcí vede na jih okresní silnice ze Vsetína do Valašských Klobouk. Od Vsetína je 3 km vzdálena, má 78 domků a 416 obyvatelů. V obci samé jest toliko asi 50 domků podél hradské, ostatní jsou na pasekách roztroušeny, jako na Vrše, v Srní, Rublově, v Dlouhém, na Vlčinci a u Krošénků. Obyvatelům tamějším říkají proto Vrchovjané, Srňané, Rublovjané, Dlúhovští a Vlčiňáci.

Domky jsou ponejvíce dřevěné a pokryté šindelem. Staré chalupy nemají v podélném průčelí od silnice ani dveří ani oken. Chalupa se musí od hradské náspou obejíti, aby se přišlo do dvora. Ze dvora vedou teprve dvéře dovnitř. Podle příjmení jest v Ústí nejvíce Trliců, jižto mají k rozeznání svému zvláštní přízviska (u Slováků, Slovenčáků, Kobzíků, Chlebíků, Pilařů, Vlčků, Volečků aj.). Jiná domácí jména jsou Fojt, Holubec, Trčálek, Trčálek, Ščasný, Srněnský, Kotrla, Mazáč a Závodný.

Původního obyvatelstva jest už asi polovice za mořem (v Americe, v Texasu), místo něho přistěhovali se osadníci cizí, ponejvíce z okolních dědin, což zavdává nyní velmi často příčinu ke sporům a soudům. Přestaltě dřívější patriarchální rodinný život, kdy rodina obdělávala a v pokoji obývala grunt. Nyní je 6 - 8 rodin na jediném gruntě, a tu vznikají spory snadno, třeba jen o hnojiště, o mez a j. Před časy vyráběly se v Ústí křiváky (kudly) a nože, ale vyrábění jich zaniklo a nožaři vyučili se ponejvíce opět umělému košikářství, jež na Vsetíně od pánů u velkém se provozuje. Na pasekách vykřesávají z kamene ocelky (brousky). Nicméně posud roznášejí někteří gazdové po světě křiváky nakoupené od jiných křivačkářů na Vsetíně, pak brousky a habáň a vyživují tak sebe i rodinu. Chov ovec byl druhdy značný.

V obci jsou dvě hospody. V jedné (Trlicově) pálí se z jalovinek dobrá borovička, ze slivek (trnek) slivovica, pak z planých trnek a šípinek opět jakýsi druh líhoviny. Ale požívání líhových nápojů je v obci mírné, což je chvályhodno. Výjimkou jsou ovšem hody (posvícení). Ty se slaví třetí neděli po sv. Jiljí, "který hody řídí". Na hody si každý už zavdá a kousek masa uvaří, byť ho třeba po celý rok neviděl. Při kravách vypasou pasáci ovci "hodulu", a kdo se nezmůže na škopa, chová aspoň páru králíků, aby měl masa na hody nebo bez "masa" a "dřevěné nuzigy" nebyly by hody hodami. I děti se těší na hody, neboť dostávají obyčejně nové šaty.


Trlicův hostinec s mýtní závorou, asi 1910.

Do roka 1848 nebylo v obci hostinců. Líhoviny se prodávaly jenom "na fojtství" č. 21. Právo šenkovní, odbývání tanečníhc zábav, muzigy, jakož i porážení dobytka a vysekávání masa měl v obci jenom fojt. Za to musil pánům vsetínským přivážeti ročně dvě bečky vína a odváděti 2 jeřábky. Kořalku míval fojt v bečičce, "tak enem několik mázů", a to ponejvíce "hořků" anebo "přepalovanů". Měl-li někdo bolení břicha, poslal si na fojtství pro štvrtečku. Viděti z toho, že se v čas poddanství užívalo kořalky jen jako léku. Když měly býti hody, tož se přivezlo větší množství kořalky a něco piva z palírny vsacké od Donátha, ale obyčejně jen na holém voze "v hnojnicách". Při odebírání "truňku" se musil Donáth zavázati, že co se v hody nevypije, musí přijati zpět. Donáth býval srozuměn, jenom si vymiňoval, aby líhoviny nebyly pohubeny (vodou). Piva se dovezlo na hody obyčejně dvě vědra, ale se nikdy všecko nevypilo, vždy se vozilo zpět. Nyní se vypije v hody průměrem 10 hl piva, 1 hl. kořalky, za celý rok 50 hl piva a asi 20 hl kořalky. Jak se časy mění! Dlužno však připomenouti, že do Ústí zavítávají často dělníci ze Vsetína, zvláště huťaři. Muziga trvala v hody od neděle do pátku, a poněvadž tančírna byla malá, točil se nejčastěji toliko jeden pár. Malé děti k muzice nesměly, leda by nikdo nebyl zůstal doma, tu mohly "v kútku" na peci sedět a pozorovat!

Chasy bývalo na muzice málo, hlavní příčinou bylo, že mladí ženáči a svižní mladíci při muzikách bývali lapáni a k vojsku odváděni. Nejednou se stalo, že když dveřmi cizí, podezřelí páni do jizby vešli, chasa okny vzala do zaječích. Zachovala se z dob těch i následující píseň:

Na vojnu ňa chytili,
do arešta vsadili.
Matka naříkala
a otca žádala,
co by ňa vykúpili.

A tam varta u mňa stála
od večera do rána.
A jak pánbu deň dál,
hneď sem mašíroval
a to zrovna do Brna.

Jak ňa do Brna přivédli,
na bránu uderili.
Dajte drábi puta,
vedem vám legruta
z vsetínského poddání.

A jak sem tam přenocovál,
védli ňa na kancelář,
tam ňa přehlédli
a chyby hledali -
býl sem odvedený.

Jak to matka uslyšela,
hneďka ona omdlela.
Neplačte už o mně,
že budu na vojně,
že já su tým vojákem!

Tak to bylo až do konstituce!

Jak vyšla konstituce, přišlo právo šenkovní do pachtu. V konané dražbě podal nejvyšší obnos Tomáš Trlica, děd nynějšího Jana Trlice, jehož chalupa na příhodném místě při silnici stála, a kterýž pak v krátké době (r. 1852) novou prostrannou budovu vystavěl. Jeho syn pak hostinské právo a prodej tabáku trvale své rodině pojistil. Místnost jeho pojati mohla již mnoho hostí, kteří se též u větším počtu k muzikám a k posezení i pití dostavovali. Bylyť během času postaveny parní pily na Vsetíně a na Halenkově, u Ústí bylo skladiště dřeva. Občané vydělávali formankou, dovozem dřeva peníze a přáli si už zábavy i posily. Když totiž roku 1857 jistá belgická společnost panství Vsacké koupila, přestala provozovati polní hospodářství, polnosti dala do nájmu a jala se pustošiti lesy. Továrny (na nábytek) se na Vsetíně stavěly, dříví a klády z lesů se vyvážely, a tím vším obyvatelé si mnoho pomáhali k výživě.

Leč starý fojt již neúřadoval, patrimoniální vrchnosť padla a občané si mohli voliit nové představenstvo. Prvním starostou byl Tomáš Mazáč z č. 46. Hostinský Trlica pomíjel už od té doby staré valašské muziganty (cimbalistu, húslistu a basistu), povolávaje hudebníky s dechovými nástroji. Byliť tehda vyhlášeni Blažci z Liptála. Ti přicházeli. Ale starému fojtovi se ty novoty nijak nezamlouvaly, díval se jen oknem do nitra hospody na na tanečníky. Muzikantům se posmíval, že sú to enem "trtáci", kteří ani jako pořádný člověk neseďá, viděl totiž keréhosi, jak dává hlavu na křivo (flétnista). Nebylo, pravil, jak když Pavel Janů (housle), Sušeň (bas) a Blabla (ze Vsetína, cimbalista) spustili:

Nepúdu já přes ten háj,
kady tetéč ovce hnál.
Rači púdu cestičkú,
za tú švarnú děvčičkú,
co by ně ju Pánbu dál!

/Tetéč má sestru otcovu za ženu/.
Anebo:

Seděl vrablec na karláce
stěžuje si céra matce:
Mamko, mamko, už je iná,
už ně synek vypovídá,
vypovídá, vypověděl,
včera večer s inú seděl.

To byla inší muziga! To tak ty husle rozprávjaly, až milo počúvať, a každá žilka sa v těle třásla, ale včil si z muzigy nic nevybere, mugiganti hrajú celú noc, ale sa v tom člověk nevyzná. Jiná novota tehdejší doby, totiž četnictvo, se občanům zalíbila. Jaké chvály se mu dostalo, stůjž zde popěvek:

Četníci sú pro pořádek, tady mezi námi,
oni sbířú darebáky i také cigány.
Jak uslyšá o zlodějoch, hnedka ich lapajú,
vodíja ich do vězení, tam ich zatýkajú.

Když pak v letech šedesátých průmyslové závody se na Vsetíně množily (zvláště huť) a dělnictvo se všech stran na Vsetín se hrnulo, pochopitelno, že do blízkého Ústí v neděli a ve svátky zástupy dělníků do hospody, zvláště pak k muzikám zavítávaly. Místnosti hostinské u Trliců staly se nedostatečnými. Proto pomýšleno vystavěti druhou hospodu, a to obecní. Po delším průtahu hostinec ten vystavěn r. 1871, z něhož obec bere nájemného ročně 250 zl., a to stačí, tak že se v obci žádné přirážky na běžná vydání nevybírají.

Pravili jsme, že dělnictvo na Vsetíně se ve značné míře rozmohlo. Mezi ním bylo také mnoho lidu domácího, jak ze Vsetína, tak i z okolí, kteří ve továrnách hledali své výživy. Přijdou, jak už to v továrnách v životě bývá, doby, kdy výrobky nenalézají tak hojného odbytu, a tu pociťuje to i dělnictvo. Dělníkům se začne mzdy ujímati a následkem toho vtrhne bída a nouze mezi ně. O tom je následující jeremiáda:

A ti páni v tych fabrykách, ti tu zle dělajú,
ja, dyž oni svým otrokům pořáď utrhajú,
a ti si nemožú kúpiť ani teho masa,
sílíja sa tú gořalkú, to je pěkná práca!

Ty fabryky a mašiny dyby čerti vzali,
ja, co by si řemesníci zas vydělávali,
jak to prvej bývávalo, všeci sa živili,
ale včil, jak sú mašiny, ty všecko zkazily.

A jako toužil lid na fabryky a mašiny, rovněž naříkal si. když se začala stavěti dráha z Hranic do Vsetína. Neboť, jak podotčeno, mnoho hospodářů vydělávalo si pěkný groš dovážením dříví a klad na stanici Polomskou nebo Napajedelskou. Všeobecný prospěch netanul lidu na mysli. Jedni si stěžovali na to, že nebudou již míti výdělku, druzí se lekali, že budou museti nejlepší pole odstoupiti železnici. Tyto stesky vyslovuje opětně lidový básník v těchto řádkách podle noty: Hej, Slované:

Zamýšlajú cizí páni dráhu na Slováky,
chcú oni tam nadělati z tych lidí žebráky,
pozbudú tam svoje země, ja, na věčné časy
a budú z nich cizincové užitky zbírati!
Mohli by zadati žádost na císaře pána,
ja, aby sa ím ta dráha nepovolovala,
nebo oni ti sedláci nic nevydělajú,
nebudú si moct zjednati ani tú halenu.

Když pak již dráha byla vystavěna (1885), zabědoval ještě více:

A ti páni konduktoři moc peněz zbírajú,
a oni ich do ciziny všecky posílajú.
A nám tu nic nezostává, enem samá psota,
budete to lidé vidět, tu bude žebrota.
Pozbyli sme dobré země v tych našich dolinách
a včil sa my plahočíme po kopcoch, skalinách.
Pohnojíme, nasejeme a nic z teho néni,
příde úlich a zajíci - všecko nám to zkazí.
Utíkajú naši lidé do tej Ameriky,
nemožú tu platú platit ani sa živiti,
pravíja si, že tam lepší najíja sa masa,
těšíja se všeci na to, aj služebná chasa.
Advokáti a notáři také zle dělajú,
ja, dyž oni za pár řádků hned moc peněz berú.
Lidé hlúpí sa súdíja hned o neco málo,
a potem každý pozbude, má-li moc neb málo.
A už já ty smutné verše nadobře zavírám,
stěhujte sa do ciziny, to vám předpovídám,
nebo už tu nikdy dobře, ja, ani nebude,
jak ona ta železnica každú ďúrú půde.

/Převzato z Časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, XVI, 1899./


(c) Obec Ústí, design by Holubec, 2002-2017